Před pár týdny jsme společně prožili formační týden SFK. Hodně jsem v tom týdnu získal, objevil a načerpal. Vám všem patří můj dík.

Jako revanš a povzbuzení pro ostatní proto posílám úvahu. Na pomoc jsem si vzal text z Lukášova evangelia, z 15 kapitoly.

V tomto příběhu má táta dva syny, miluje je a touží, aby oba byli vedle něj doma. Netouží je ovládat, ani určovat, co mají dělat. On jen zná svět i povahu a schopnosti obou a touží, aby oba byli šťastní. Jenže mladší se nechal zlákat vidinou nezávislosti a starší dřel, snad s myšlenkou, že si musí tátovu náklonnost zasloužit.

Zkusme (a snad proto Ježíš ten příběh vypráví, mimo jiné hlavně farizeům) si v příběhu domyslet ještě jednoho syna. Je třeba prostřední, nemá potřebu si věci tvrdohlavě dělat po svém, ale také na rozdíl od staršího bratra si rád večer po práci sedne před dům a těší se z vykonané práce. Nedělá mu potíž mluvit se služebníky svého táty, stejně jako táty se ptát na názor, zkušenost.

V jiném biblickém textu se mluví, že jsme Boží synové / dcery. A jen tak pro vykreslení rolí… služebník (zaměstnanec bez zájmu, nebo pravomocí) jen vykonává zadanou práci a jeho úkolem není přemýšlet, plánovat. Syn / dcera jsou pozvání k tomu, aby pokračovali v tom, co otec začal. Dalším krokem je věřit, že Bůh je můj táta, a že to má dobře vymyšlené, jak se světem, tak i se mnou. A věřit, že vedle něj jsem doma.

Vraťme se ale zpátky k biblickému příběhu táty a jeho synů. Ten prostřední zdá se zná touhu svého otce, a pracuje proto, že tam je doma. Přemýšlí o věcech, protože cítí spoluzodpovědnost, nevyhýbá se služebníkům, protože přijímá spoluzodpovědnost za společný domov a prosperitu otcova hospodářství.

Ježíš v tomto příběhu mluví o dvou cestách, cestě toho mladšího, klikatou a nakonec přece jenom do Otcovy náruče. A cestě staršího, vzorného plniče povinností bez blízkého vztahu s ostatními v domě. Svým životem jakoby nastiňuje třetí, cestu hledání Otcových přání se sebou. Ježíš Otcovu vůli, otcovo přání se sebou cítil, souhlasil s nimi… A vidíš, tyto přání jej přivedly až na kříž.

Nakonec by se celý Ježíšů příběh mohl schovat za slova poslušnost a plnění Boží vůle. Když by se ještě k tomu připojila blahoslavenství (blahoslavení tiší… blahoslavení chudí…), zdálo by se, že Ježíš vyzývá k pasivitě, k slepému plnění Boží vůle. A přitom Ježíšův život byl plný tvořivé aktivity, plný důvěry k Otci, plný milosrdenství k slabým.

A k čemu směřuje toto moje přemýšlení?? co se mi honí hlavou?? Jen tři slova – domov, tvořivost a spoluzodpovědnost. Domov je místo, kde je bezpečno, a jsme přijímáni, takoví jací jsme. Tvořivost se opírá o vlastní odvahu tvořit, o vlastní chuť a odhodlání tvořit. Spoluzodpovědnost se děje ve vztahu, mezi tím, který zve, a tím který ji přijímá.

Pokusme se na závěr optikou těchto třech slov vidět svůj život tady a teď, svoje postoje, emoce…

Přeju nám všem dostatek odvahy utvářet svůj život a prožívat domov vedle Táty, který to s námi myslí dobře, i když to občas vypadá na křížovou cestu. Přeju nám všem svatou tvrdohlavost při budování a nabízení domova lidem kolem sebe. A na závěr vyprošuju odvahu přijímat spoluzodpovědnost za svůj život i dění kolem sebe.

 

Pokojné i akční dny přeje…

George SDB